Úterý, 25. červenec 2017. Svátek má Jakub

Horní menu

Vyhledávání


oficiální stránky

Městys

VELKÉ NĚMČICE

oficiální stránky

 

Velikost textu:

Historie mezi léty 1848 - 1918

Metoděj Zemek, Alena Zímáková 

Rok 1848 se stal definitivním předělem nejenom ve vývoji našich zemi, ale i městečka Velké Němčice, a zásadním mezníkem v jeho správním, hospodářském a společenském vývoji. navíc rok 1848 byl historickým mezníkem i z toho důvodu, že selský stav dosáhl poprvé toho, že jeho zástupci zasedli na sněmu, tzv. selském. Bylo tam 103 zástupců z celkového počtu 261 delegátů. Tento selský sněm dosáhl důvěry vesnice. Jednalo se v něm o vyřešení poddanských otázek a o zrušení roboty. Sněmu došlo 306 peticí z různých vesnic, mezi nimiž byly i petice ze Židlochovicka, které se alespoň nepřímo dotýkaly Velkých Němčic a v nichž se žádalo o zrušení roboty a zrušení církevního a vrchnostenského desátku. K císařským daním se ozývala bolestná slova: "Laudemíum se musí platit ze sta rejnských 5 fl., a taky né než podle knofliků, takže když zestárlý otec svému stavu jeho grunt odstoupiti chce, odstup 60-70 fl. stříbra koštuje; a vrchnosti se platit musí, kdyby poslední krápě krve vycedil.

A když sobě nemůže pomoct, musí židovi od gruntu kus nejužitečnějšího rolí majetník gruntu zafantovat, a gruntovních, jak se čas k práci ukáže, přinucen jest své živobytí bud'to v Uhřích, nebo v Rakousích hledat, a tak vždy žebráctví vystaven jest". Opravdu otřesný obraz života v polovici minulého století. 
Moravský zemský sněm, zvaný selský, doplněný zástupci ze stavu selského, usnesl se dne 1. července 1848, že na Moravě přestává veškerá robota a všechny naturální a peněžní dávky, které vyplývají z poddanského poměru, z titulu vrchnostenské ochrany, ze smluv robotních, reluičních a aboličních. 
Na říšské radě dne 7. záři 1848 bylo zrušeno veškeré poddanství. Půda se měla vyvázat ze všech břemen, úkolů a dávek, vyplývajících z poddanského poměru a vrchního vlastnictví, a měla se místo nich pouze vyměřit slušná náhrada.

Tímto zákonem přestali být poddaní robotníky a stávali se napříště plnoprávnými občany a vlastníky půdy, kterou měli obdělávat pro sebe a jež byla současně zbavena všech dosavadních břemen naturálních i peněžních v tom i církevního desátku. Tím zanikla pro Velké Němčice poddanost pod císařské židlochovické patrimonium jak po stránce hospodářské, tak i politické a soudní, a staly se skutečně svrchovanou obcí v pravém slova smyslu.Je přirozené, že, zrušeni roboty bylo všude přijímáno s jásotem a nadšením. Zrušení roboty přinášelo však i řadu stínů, z nichž nejcitelnější byl výkup z robotních povinností: robota a ostatní povinnosti poddaných vůči vrchnosti nebyly zrušeny bez náhrady, ale cestou výkupu. Bezplatně byla zrušena jen práva a povinnost plynoucí z poddanského svazku k vrchnosti, dále robota podruhů a domkářů, vedení soudní a politické správy, vybírání kontribuce. Ostatní břemena byla zrušena bud'to za slušnou náhradu, nebo byla vykoupena. Vykoupeny byly naturální dávky, které odváděli poddaní podle desátkového práva hlavně kostelům, farám a školám, a dávky vyplývající ze smluv. 

Hodnota jednotlivých povinností a práv byla někdy určena podle místních, jindy podle katastrálních cen, přičemž se vždy odpočítávaly protislužby. Roboty se obvykle hodnotily třetinou námezdní práce, laudemia podle třicetiletého plnění. Z takto zjištěných položek byla odečtena třetina na daně, které se předtím odváděly z uvedených příjmů vrchnosti, a na nedobytné pohledávky. Zbylé dvě třetiny platila při náhradním řízení na polovinu země a povinník, při výkupu z roboty je hradil povinník sám. 

Tak se zjistila čistá vyvazovací robota, která se násobila dvaceti, což představovalo čistý vyvazovací kapitál. Výkup nebo-li vyvázání z roboty prováděla vyvazovací komise s pomocí místních vyvazovacích komisí. Náhradu vypočítávaly komise podle této stupnice:

za 1 den spřežení s koňmi 
za 2 den spřežení s koňmi 
za 1 den pěší roboty 
za 2 den spřežení s voly
3 1/3 kr. stř 
5 kr. stř 
1 2/3 kr. stř 
2 1/15 kr. stř
 

Památné "listiny vyproštění" byly pak sedlákům doručovány jako podklady, že splnili své povinnosti; tak například půlláník se vykoupil částkou 1200 K, čtvrtláník částkou 600 K; výkup desátku, který se odváděl z obilí, sena a vína činil pro celou obec 2428 K. Památný "list vyproštění" obdrželi sedláci ihned po výkupu; nedostal jej ihned ten, kdo splácel částku v anuitách rozpočítaných na 20 let. Takové kapitály byly sedlákům vloženy do pozemkových knih jako dluh používající přednostní právo přede všemi jinými pohledávkami. Zmíněné vyproštění obdrželi sedláci dne 9. prosince 1851 od berního úřadu v Židlochovicích a od zemské vyvazovací komise a gruntovního úřadu, že "za náhradu na vrchu psanou, jsou na věčně časy vyzdviženy všechny povinnosti k vrchnosti a tito navzájem a že bez náhrady odpadají na vždycky. 

Zrušení roboty cestou výkupu znamenalo, že rolníci a poddaný venkovský lid byli zbaveni dosavadních břemen a feudální podřízenosti. Velkostatkářské vlastnictví půdy však zůstalo zachováno a bývalí poddaní byli nuceni za výkup z roboty zaplatit dvacetinásobek roční renty. Tak velkostatek Židlochovice obdržel z výkupu 197 367 zl. I když se vyvazovaná částka, připadající na jednu usedlost, nezdá příliš velká, přinesl výkup z roboty majitelům velkostatků a tím i židlochovickému velkostatku značné příjmy a rolnictvo jako celek zatížil břemenem, ať splacené břemeno bylo uhrazeno okamžitými splátkami nebo půjčkou. 

Zrušení roboty a feudalismu znamenalo převratný zásah do tehdejších společenských poměrů. Umožnilo silnější a prudší hospodářské podnikání a definitivní nástup kapitalismu, který se rychle šířil do všech hospodářských oblastí i do mezilidských vztahů. Na jedné straně padaly dosavadní hospodářské a společenské přehrady vytvořené za dlouhodobé existence feudalismu, na druhé straně se vytvářely nové hospodářské, sociální a nakonec i politické protiklady, které byly důsledkem kapitalismu a jeho nerovnoměrného vývoje.

Co se zemědělství týče, ztratil v něm velkostatek své významné postavení, ale udržel si důležitý význam ve výrobě i ve společnosti. Rolník získal sice hospodářskou nezávislost, ale jeho hospodářství bylo vystaveno konkurenci produktivnějšího velkostatku a působení kapitalistického trlhu 

Tak tomu. bylo i ve Velkých Němčicích ; pro řadu rolníků znamenalo vyvázáni z roboty počátek zadlužení, z něhož se těžko dostávali, neboť padesátá léta byla poznamenána suchem neúrodou a četnými přírodními kalamitami. Rostla tím také sociální diferenciace, která se ještě více zvyšovala v dalších desetiletích; čili zrušení roboty a robotních povinností nepřineslo jen výhodu osamostatnění rolnictva, ale i nástup nových nečekaných těžkostí. 

Rok 1848 zrušil poslední zbytek starého feudálního zřízení a připravil půdu k výstavbě moderního státu. Tak namísto zaniklých patrimonijních úřadů bylo zřízeno okresní hejtmanství a okresní soud jako státní úřady se školeným úřednictvem. Velké Němčice se staly součástí okresního hejtmanstvi v Hustopečích a soudního okresu v Židlochovicích; tam patřily až do nejnovější správní reorganizace v roce 1949, vyjma léta 1855-1867, kdy politicky i soudně patřily k Židlochovicím, a léta 1939-1949, kdy patřily nejdříve k Židlochovicím a později k Brnu venkovu. finanční záležitosti obstarával berní úřad v Židlochovicích. 

Všem obcím se jako nejnižším správním; jednotkám dostalo určité samosprávy. Namísto dřívějších purkmistrů a fojtů bylo i ve Velkých Němčicích zvoleno obecni zastupitelstvo se starostou v čele. 
Obecní zastupitelstvo bylo voleno sedláky, to je těmi, kteří měli v městečku majetek a platili daně. Tak i přes historické vymoženosti v roce 1848 nedostalo se ani potom všem vrstvám obyvatelstva stejné a rovné ůčasti na řízení státu, moci zákonodárné, ani v samosprávě. I nadále na vesnicích existovaly privilegované třídy, to je majetkově silnějši sedláci, kteří při volbě měli rozhodující slovo, neboť patřili do první a druhé volební třídy, kdežto většina obyvatel byla zařazena do třetí třídy, která měla v zastupitelstvu minimální zastoupení. 

Navíc neměla žádné zastoupení početná skupina bezzemků, podruhů, nádeníka a dělníků, kteří neplatili žádné přímé daně, a proto jim byla účast na veřejném životě zcela odepřena. Trvalo přes půl století, než si nemajetný pracující lid vymohl v roce 1907 určité právo na řízeni veřejných záležitostí. 

Výkonným orgánem obecního zastupitelstva byly obecní výbory se starostou a radními; později se již volby nekonaly a zvolená zastupitelstva a starostové spravovali jednotlivé obce až do počátku šedesátých let. Obecní výbory a starosta představovali správu obce. Pečovali o obecní jmění, stavbu cest, budovy pro školu, zalištovali chudinskou a starobní péči a jiné. Samosprávu vedli kromě starosty tři radni a 8 členů výboru. 

Úřední spisy podepisoval starosta a radní a bývaly opatřeny obecni pečetí, která měla nápis: OBECNÍ.ÚŘAD.MĚSTEČKA.VELKĚ.NĚMČ1CE. Obecním písařem býval i nadále "nadučitel", jak trpce připomíná nadučitel Bínek: - "protože úřadování jako obecní tajemník se mi velmi ztěžuje a připisují se mi viny nezasloužené, takže má autorita trpí, vzdávám se pisaření po 19 letech svědomité práce" 

Mistem, kde se obecní rada scházela, byla obecní radnice, jejíž budova se dochovala dodnes. 
K obecním sluhům patřil i policajt a obecní pastýř, neboť pastva dobvtka od jara do zimy se udržovala až do první světové války. Byl povinen "krmit a ošetřovat obecní býky, chovat nejméně dva licencované kance a dva kozly, vyhánět dobytek podle pokynů hospodářské komise a pomáhat při sklizni krmiva pro býky". 

Městečko Velké Němčice zůstávalo nadále převážně zemědělskou obcí se stále rostoucím počtem dělnictva. Vývoj obce po stránce počtu domů i obyvatel: 

 
1850
1869
1880
1890
1900
1910
domy
-
259
286
293
301
313
obyvatelé
1381
1557
1568
1578
1489
1561


Z toho je patrno, že v letech 1850 až 1910 vzrostl počet domů o 54, zatímco počet obyvatel dosáhl svého vrcholu v roce 1890 a poté klesal a nedosáhl tohoto počtu ani v dalších sto letech. Obec zůstávala bez veřejného osvětlení až do počátku 20. století, kdy čtenářský spolek Svornost zřídil několik petrolejových lamp, které měly osvětlovat nejfrekventovanější místa obce; lampy byly instalovány, avšak protože obec odmítla zásobit lampy petrolejem, přestaly záhy plnit svůj účel. 

Jednotlivé domy byly i nadále stavěny z nepálených cihel a kryty slaměnými došky vyjma veřejné budovy. Tento stav trval v městečku až do konce století a ještě za první světové války zůstávala ve vesnici více než třetina domů s doškovou střechou. Zdi bývaly podrovnávány - tmavou - ( "mórem" z ovesné slámy nebo rozmočeným popelem ) a modrou barvou. 

Z ulice se vcházelo do prostranné síně, v níž vzadu byl lis ( "pres" , někde za síní "presovna" nebo vlastně nadsklepí. Vedle síně bývala komora s obilnými truhlami ( na 40-50 měřic, na šatstvo a na "živobytí". Po druhé straně síně se vcházelo do světnice (seknice ), za níž do dvora měla své umístění tmavá kuchyně, v níž stávalo ohniště pro letní vaření a pec ( pekárna ) . Na půdy ( "hůru" ) vedly schody ze dvora, zatímco do sklepa se většinou sestupovalo ze síně. Na dvoře bývala vojenská maštal, konírna, kravín ( chlév ) a nad hnojem krmíky pro vepřový dobytek. 
Koncem století a v době před první světovou válkou se vzhled domů podstatně měnil, a to tak, že dům byl úzkou síní rozdělen na dvě poloviny se světnicí vpředu a s obytnou kuchyní vzadu. 

Zavádění nového způsobu bydlení napomáhaly i požáry, které v tomto období byly časté; 13. října 1900 zachvátil požár stavení vedle školy, která lehla popelem; v roce 1902 požár zničil stavení č. 147, v únoru 1903 4 domky chudiny, v březnu téhož roku 5 domků se stodolu, v květnu 1905 strávil požár dům J. Píchy, v červnu téhož roku shořely 3 domy, v lednu 1906 vyhořela stodola J. Švarného, v Iistopadu dům Tomáše Burysky, v květnu 1910 požár strávil stodolu Jana Lacha, v lednu 1911 dům Pavla Růžičky, v květnu 1913 stavení Matěje Růžičky, v roce 1915 před vánocemi vyhořel dům Karla Višňovského. V důsledku požárů se při stavbě více dbalo o modernější výstavbu domů a o budování bezpečných střech. 

Domky chudšího obyvatelstva mívaly zvenčí dvě okna a vrata do průjezdu, jenž byl současně i mlatem. Dvůr býval ohrazen zídkou, nebo docela otevřen; někde stávala vzadu napřič nebo po druhé straně kůlna. Stodoly, dříve stavěné za humny, přistavovaly se před první světovou válkou ke dvorům. 

Ve světnici bývala po levé straně kamna se zasazeným kotlem, za nimiž bylo zápecí určené ke spaní pro děti; vedle kamen byla lavice, nad ní "ráhno" na šaty. V pravém rohu stával stůl, kolem něhož při stěně byly umístěny lavice, dvě až tři "legátky" a v koutku almárka. Na druhé straně byly postele. Na čistě vybílené zdi byla upevněna lišta na nádobí a talíře, a nad ní svatý kout s obrazy. Nábytek býval ponejvíce z měkkého dřeva, růžově malovaný nebo natřený tabákovou barvou, jak čteme v národopisných publikacích v této době. 

Obvyklou stravou obyvatelstva bylo něco málo masa, více však jídel moučných, mléčných a zeleninových. Popíjelo se především víno, později narůstalo piti pálenky a piva. Čeled' drželi pouze větší sedláci. K největším hospodářským usedlostem patřila fara, která obhospodařovala přes 100 měřic polí. K jejím hospodářským objektům na přilehlém farském dvoře patřila stodola, dva sklepy, sýpka a stáje pro dobytek. K hospodářskému provozu vydržovali faráři několik čeledínů a děveček. Z počátku se svítilo loučemi a odpadovým olejem, poté petrolejovými lampami. Pokrokoví občané uvažovali už začátkem 20. století o zavedeni elektrického osvětlení. 
Sociální struktura obyvatelstva v městečku vypadala takto: 

  1879 1889 1909 1919
Rolníci 67 117 97 117
Pacholci 48 89 86 15
Děvečky 8      
Pomocníci v zemědělství 53 87 44 156

Dělníci v zemědělství (nádeníci )

53 87 44 156
Řemeslníci 34 45 22 46
Pomocníci v řemesle 30 31 3 11
Tovaryši 24     12
Učni 7 13 26 11
         

Živnostníci

       
Obchodníci 5 8 4 17
Pomocníci v obchodu 3 4 5 3
Mlýn 1+7 19 1 1+6
Cihelna 4   1 1
Hostinský 4   1 1
         

Statek

       
Úředníci 2 1 2  
Kočí 10      
Zaměstnanci 23 7 13  
         
SIužky 39 54 66 34
V domácnosti 123 152 96 86
Dělníci 17 6 13 14

Sociální struktura nám osvětluje, že vétšina obyvatel pracovala v zemědělství; vedle samotných rolníků, jichž se napočítalo v r.1870 67, v r.1880 117, v r. 1900 97 a v r. 1910 opět 117, zabývali se zemědělstvím pa cholci ( 48 - 89 86 - 15 ), pomocníci v zemědělství ( 63 -87 - 44 -156 ) a dělníci ( nádeníci ) v zemědělství ( 209 - 234 - 211- 309 ) ; pomocníci a dělníci pracovali u samotných rol níků a především na velkostatku, který městečku vlastnil dva dvory. V městečku se vlivem velkostkářských dvorů ve druhé polovině 19. století poznenáhlu upouštělo od zastaralého způsobu hospodaření a vžívala se nová zemědělská technika. 

Z obilovin si udržela prvenství pšenice, doháněná ječmenem a žitem. Zvyšující se oblibě se těšilo pěstování cukrovky, zvláště po vybudování cukrovaru a refinerie v Židlochovicích. Katastr městečka v roce 1900 vypadal takto: z 2217 ha připadalo 1711 ha na pole, 68 ha na louky, 50 ha na zahrady, 79 ha na vinice, 62 ha na pastviny a 130 ha na lesy. Výčet je známkou, že pole převládala. Dříve byl poměr poli a vinic 1:2, pak se tento stav změnil v poměr 1:21, což je známkou, že počet vinic v městečku podstatně klesl. od pěstování vinic se upouštělo v důsledku itenzivního pěstování cukrovky a vlivem chorob, které stihaly vinohradnictví. Navíc pak jako zdroje obilnin, pícnin a okopanin sloužila pole mnohem více k obživě lidu i k pěstování pícnin pro dobytek. 

Zemědělec již neměl na vinice čas, navíc zdražováním vína poklesla poptávka po něm ve prospěch levnější pálenky a piva. Vždyť vědro lepšího vína stálo 2 zl. 48 kr., horšího 2 zl. 22 kr., a právě pro jeho drahotu poptávka po víně neustále klesala a tím klesal i zájem o pěstování vinic, zvláště když vinice napadli biologičtí škůdci. 
Vedle obilnářství, pěstování cukrovky a vinic se choval dobytek. V roce 1900 se napočítalo v městečku 134 koní, 757 kusů hovězího dobytka a 637 kusů vepřů. 

Přestože cukrovka dávala hodně krmiva pro dobytek, nepřestala v městečku "pastva". o dobytek se staral obecní pastýř. Byl obecním služebníkem a bydlel v pastoušce obecního domku. obecní pastýř býval hlídačem dobytka, uměl ho také léčit a lidé se na něj často obraceli o radu, neboť zvěrolékaři žádní nebyli. 
Velkostatkářská půda zabírala ve Velkých Němčicích 176 ha zemědělské půdy a jen 12,50 ha ostatní půdy, neboť lesů v katastru nebylo mnoho, a ty, které byly, patřily k židlochovické lesní správě. U velkoněmčického dvora pracoval úředník, správce statku, drábové, šafáři a ostatní zemědělští pomocníci; většina zemědělských dělníků pracujících u dvora patřila k místní chudině. 

Téměř všechna sklizeň se zužitkovala pro domácí potřebu. V letech dobré úrody odprodávali sedláci své přebytky na domácím trhu, ale zejména pak na trzích v Hustopečích, Židlochovicích a v Brně. 
Městečko bylo známo také pěstováním včelstev. Medaři z Velkých Němčic tržili za med značné peníze. Výnos za med se zvýšil, když místo starých špalků byly zavedeny pohyblivé úly; 1 kg medu se prodával za 1,66 K, vosku za 2,25 K. 

Ovocnému stromoví ve vinohradech i v humnech byla věnována velká péče, neboť ovoce bylo důležitým doplňkem výživy i příjmů, zejména pokud šlo o pěstování meruněk a broskví. Ovoce vykupovali židlochovičtí Židé ,kteří je po vagónech vyváželi do Vídně. 
V městečku byl v provozu mlýn na řece Svratce, u něhož pracovalo 10 až 20 zaměstnanců. To je známkou, že patřil k velkým mlýnům a že byl vyhledáván zákazníky z městečka i z celého okolí. Vedle mlýna bylo v činnosti pět cihelen, z nichž jedna byla obecní; ostatní patřily soukromníkům. V roce I913 se snažili zavést elektrické osvětlení a zařízení. 

Ve Velkých Němčicích se také udržoval čilý provoz řemesel; v roce 1870 se napočítalo 34 řemeslníků, v roce 1880 45, v roce 1900 22 a v roce 1910 46 řemeslníků. Řemeslníci měli k ruce pomocníky ( 30 - 31 - 37 - 11), tovaryše ( v roce 1870 - 24 ) a učně ( 7 - 13 - 26 - 11). Byli zde kováři, koláři, ševci, stolaři, krejčí, pekaři, řezník, pokrývač, jedna babka, trhovkyně a hostinský. Řemeslníci prodávali své výrobky jednotlivě, zvláště o dvou výročních trzích. Z průmyslových podniků byly v městečku v provozu jen cihelny, které napomáhaly stavebnímu rozvoji rněstečka. 
Drtivá většina obyvatel však byli zemědělci. I část řemeslníků měla svá pole, nebo alespoň svůj vinohrad. Ti, kteří neměli vlastní půdu, nebo ji vlastnili tak málo, že je nemohla uživit, pomáhali u sedláků, pracovali u dvora, nebo odcházeli na sezónní práce do cukrovaru v Židlochovicích. Někteří odcházeli za chlebem do blízkého Brna a do vzdáleně Vídně. 

Nejhůře se dařilo starým lidem, neboť ani výminek nebyl pro každého; pro ty nejchudobnější byl pak v roce 1884 zřízen obecni chudobinec, jak dosvědčuje dobový zápis ze schůze obecního výboru: "- po delším živém rokování jednohlasně usneseno, aby pastouška byla zbořena a také hned nově vystavěna, kde budiž jedna prostorná světnice pro chudé jak cizí, tak i zdejší". Z toho je vidět, že byl vybudován v místech nuzné pastoušky; nebyl valný, neboť v zápise z roku 1917 se připomíná: "Chudobinec obec musí míti, opravit jej by však stálo mnoho peněz. Proto se prodá a na staré škole se upraví místnosti pro chudobinec". 

Ač byl téměř neobyvatelný a místa v něm bylo málo, přece čekatelů bylo mnoho a ti byli často rádi, že mohli bydlet v obecní "pastyrně" . Pro svou pracovní neschopnost, zaviněnou nemocí nebo stářím, byli odkázáni na milosrdenství obce a jejích občanů. Pro chudě byla vyhrazena místa špitálníků. Špítálníkem mohl být jen ten, kdo měl v obci domovské právo a byl zcela nemajetný. Za to se mu dostávalo práva pochybné výsady obecní almužny. 

Místa špitálníků byla přísně systemizována a nedostala se na každého, jak dosvědčuje zápis z 10. března 1872, pořízený při zasedání obecního výboru na velkoněmčické radnici: "- dále bylo obsazeno jedno uprázdněné místo jednoho špitálníka v obci Velko-Němčicích po zemřelé Anně Hrdličkové tím způsobem, aby, poněváč až do nynějška tři špítálnici pozůstávalí, po delší dobu pozůstávala 4 špitálníků a tedy uděleno jedno z těch uprázdněných míst Kláře Černé co babičce nezletilých dětí Františka a Heleny Svobodových pod tou podmínkou, že ona jen až do té doby, kdyby jedno nebo druhé dítě k řemeslu přišlo aneb se ve službu uvázalo aneb zemřelo, almužnu dotčenou potahovati bude proti závazku, že chce volně a pořádně očišťováni chrámu Páně kolem něho a jiné práce konati; v pádu zemřití jednoho nebo obou vnuků ztrácí babíčka bud'to polovici, potáhno celou almužnu a jest výboru obecnímu tuto jinému zadati -". Toto je tristní obraz života chudiny v obci. 

Proto se nedivíme, když se rozšířila zpráva o bohaté Americe a první vystěhovalci posílali domů dolary, že se rozvinula i na Velkoněmčicku vystěhovatelská vlna. Několik rodin odjelo do USA, zvláště do Chicaga a Racina. V cizině však museli těžce pracovat v dolech i na farmách, ale protože vystěhovalci byli zvyklí na těžkou práci, dosáhli mnozí z nich velmi pěkného postavení. Někteří se po letech vrátili domů, většina však zůstávala v nové vlastí. 
Spojení se světem umožňovala nově vybudovaná železnice, (která se sice městečku vyhnula), ale i silnice Brno - Židlochovice; Velkě Němčice - Hustopeče, nebo do Šitbořic přes Křepice a na Vranovice. Silniční pruvoz zlepšila modernizace silnice spojující Brno přes Rajhrad, Velké Němčice, Hustopeče do Břeclavi v 90. letech 19. století. 
Se železnicí se spojovala i průmyslová spojka (od roku 1837), která vycházela z areálu židlochovického cukrovaru, vedla po pravém břehu Svratky až k Velkým Němčicim, kde blízko dvora Boudky překročila řeku, a potom pokračovala dále k Novému dvoru a pozdějí k Měnínu. Na přelomu let I873/74 se koleje polni dráhy poprvé dotkly němčického katastru, nebot jejím hlavním účelem byla řepařská produkce. 
Pošta byla zřízena v roce 1895 a v roce 1900 se uvádějí v soupisu dvě osoby na poště zaměstnané; v roce 1910 je zde jmenován poštmistr. 

Ve zdravotnictví byla v činnosti porodní asistentka, v r. 1910 je zde uváděn - lékař. Existovalo jakési zdravotnické středisko nosislavskovelkoněmčícké, což znamenalo, že lékař mohl sídlit ve Velkých Němčících nebo v Nosislavi. 
I když vláda pověstného ministra Alexandra Bacha utlumila nadšení roku 1848, přesto se ji nepodařilo zničit dílo, které zapustilo své kořeny i ve Velkých Němčicích. Mnozí z obyvatel pilně sledovali činnost jednotlivých politických skupin a jejich představitelů, zejména zápas českých členů v zemském sněmu a poslanců v říšské radě za práva českého národa, jak se dovídáme na stránkách Moravských novin, které do městečka docházely. 
Nadšenci ve Velkých Němčicich i v celé naší vlasti se zájmem sledovali průběh oslav pořádaných roku 1863 na pamět tisíciletého přichodu slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje, dokonce se někteří zúčastnili hlavnich oslav na Velehradě. Cyrilometodějské slavnosti neměly jen náboženský ráz, byly velkou manifestací posilující český národ a hlásící se o svá práva.

V té době se začaly stahovat válečné mraky, které vrcholily v roce 1866 bitvou u Hradce Králové, a Rakousko bylo vytlačeno z vedouciho postavení v říši. Bleskový nápor pruských vojsk nepřinesl jen porážku rakouským vojskům, ale i postup pruských vojsk Moravou k Vídni. Teprve uzavření přiměří v Mikulově 26. července ukončilo řádění pruských vojsk. 

15. července procházela městečkem prvni předni hlidka v počtu 300 znužů "červených husarů" a od toho dne nepřetržitě vojska až do 30. července. Bez ústupu 1. a 5. armádního sboru, jenž trval od 27. do 30. července 1866, protáhlo městečkem více než 79 000 mužů. S vojskem bylo soužení, mužstvo žádalo nocleh, pro koně stáje, obrok a seno. Někteří z vojáků byli slušní a uznalí, jiní si vymáhali dobré jídlo, pití i peníze. Byly případy, že vojska, přemožena vínem, zůstala ležet u němčických sklepů. Sedláci museli armádě poskytovat přípřeže, vozy, s potahy i kočími k převážení mužstva, zásob i válečného materiálu. Městečko již předtím trpělo průchodem vojsk, které tehdy pochodovalo proti nepříteli do východních Čech, a nyní opět pruskými vojsky a ustupujícími vojsky rakouskými. Oddíly vojsk naposledy procházely městečkem 6. srpna. Útrapy a škody způsobené průchodem a ubytováním pruských vojsk se odhadovaly na 10 000 zlatých. 

Následkem špatné hygieny, nestřídmého pití a jídla vypukla v pruském vojsku cholera; pochodující oddíly ji přenášely z kraje do kraje a nákaza se dostala i mezi civilní obyvatelstvo. Tehdejší lékařská věda byla proti epidemii bezmocná, a proto na choleru umíralo mnoho lidí. 

Nejen válečné útrapy poškodily městečko, ale i četné požáry, které přinášely zhoubu obyvatelstvu. 
Přesto národní vědomí obyvatel se neutlumilo, ale podhoubí, které tu vyrůstalo, nabývalo na intenzitě. Pokrokové národní hnutí z Klobouk, Kobylí, Rakvic zasahovalo i Velké Němčice a i tam si získávalo oblibu. Toto národnostní nadšení rozšiřoval zejména Eduard Kornyšl z Rakvic, který se stal zemským poslancem a Antonín Wurm z Klobouk poslancem říšské rady ve Vídni. Jakou autoritu si získal Kornyšl v tomto regionu, ukazuje zpráva hustopečského okresního úřadu o náladě obyvatelstva a jeho vztahu k pouti do Moskvy, kterou uspořádali čeští politikové v roce I867 na protest proti centralistické politice rakouské vlády. Podle ní se lidé na Hustopečsku řídili tím, co napsala Moravská orlice nebo Národní listy, "nebo co jim řekne jejich miláček Kornyšl". 

Delegace Velkých Němčic se také ůčastnila v roce 1869 tábora v háji Padoxi na loukách u Rakvic. Tehdy tento kraj dal poprvé výraz svým politickým požadavkům, ale i hospodářským záležitostem. 
Venkovský lid totiž trpěl nelítostným vykořisťováním bezohledných líchvářů, převážně německo-židovských, kteří půjčovali lidem až na 15% úrok a ekonomicky je ožebračovali. Teprve přičiněním místních nadšenců byla v roce 1864 zřízena Kontribučenská záložna, která po roce 1900 měla jmění 62 648 K a 96 podílníků. Stala se pomocníkem zejména těm, kteří se ocitli v neštěstí nebo v hospodářské nouzi. Ke Kontribučenské záložně z r. 1864 přibyla v roce 1894 nová záložna, kdy se rozrostla síť Raiffeisenových záložen. Všechny tyto ústavy půjčovaly lidem za mírný úrok a chránily je tak před lichváři. 
Přes všechny útrapy a nesnáze se městečko rozrůstalo, jak jsme již seznali, když v roce 1880 dosáhlo největšího počtu obyvatel. 

S růstem obyvatelstva se zvyšovala i jeho populace, čímž se prohlubovala sociální diferenciace mezi majetkově předními sedláky na jedné straně a hofery a bezzemky na straně druhé, zvláště když si společenské postavení, ať kapitálové nebo mocenské, udržovali bohatší sedláci. 

Růstem obyvatelstva a přistěhováním cizích osob do obce se zvětšovaly i nároky na stavebni místa, neboť v tomto období přibylo nových 56 domů. To neradi viděli starousedlíci sedláci, jak se zbavuji dříve společně užívané půdy, tzv. singulárni. Spor mezi sedláky a domkáři se pak vlekl po několik desetiletí a skončil vítězstvím domkářů. 
Selské grunty byly i po roce 1848 nedělitelné. Po smrti majitele mohl grunt přejít na jednu osobu, obyčejně na nejstaršího syna, a jeho sourozencům nezbývalo nic jiného, než se spokojit s malým obydlím v přístřešku. 
Dosavadní téměř patriarchální způsob dědění majetku změnil zákon z roku 1868, který zrušil omezení týkající se dědičné schopnosti. Poté došlo k tříštěni gruntů a tím také ke zmenšování majetkového vlastnictví; tak přibývalo těch, kteří měli drobná polička, což znamená, že přibývalo domkářů a hoferů i chudiny 

Politický život ve druhé polovině 19. století se většinou odehrával v obecních sporech a neshodách mezi většími majetníky půdy a domkáři i hofery. Nové myšlenkové proudy dělnického sebevědomí přinášeli dělníci z Brna i z Vidně, ovšem nacházely v městečku ohlas velmi malý, neboť městečko zůstávalo názorově konzervativní. Svědectvím toho je i okolnost, že při zemských volbách v roce I906 křesťansko-sociální strana získala naprostou většinu 189 hlasů. Uvědomění dělnictva ovlivňoval v městečku i zvyšující se počet čtenářů brněnské Rovnosti a od roku 1907 hodonínského Slovácka. Jen tak se mohlo stát, že místní organizace sociální demokracie byla ustavena v městečku v roce 1911. Není vyloučeno, že dělnictvo ať v Brně nebo ve Vídni se v tamních továrnách účastnilo drobných stávek. Snad tam vystoupili i v prvomájových průvodech, které, zejména v Brně, nabyly před první světovou válkou mimořádného významu. Tovární dělníci přicházející na neděli do svých domovů myšlenkově působili na zemědělské dělnictvo pracující ve dvorech v místě, nebo sezónně v cukrovarech v Židlochovicích a Velkých Pavlovicích. Vždyť i ve Velkých Němčicích zemědělská chudina před první světovou válkou představovala podstatnou část obyvatelstva v obci. 

Rozvoj školství v městečku ovlivnily nové školské zákony o vytvoření nové školní organizace koncem šedesátých let minulého století. Převrat způsobily zákony z let 1868-1870 o postavení školy v poměru k církvi a o zřízeni zemských, okresních a místních školních rad. Zákon o vztahu školy k církvi z 25. května I868 č. 48 ř, z. svěřil vrchní dozor nad školstvím státu, církvi ponechal jen vyučování náboženství, a rozhodl, že veřejné školy mají být přistupny všem žákům bez rozdílu konfese. V souladu s novými ustanoveními byly školské záležitosti ve státě podřízeny ministerstvu kultu a vyučováni, v zemi zemské školní radě a v obci místní školní radě. Říšský zákon ze dne 14. května 1869 dále stanovil hlavní zásady vyučování a organizace obecných a měšťanských škol, kdy byla školní docházka prodloužena do 14 let. 

Ve školských záležitostech podléhaly Velké Němčice okresní školní radě v Hustopečích, zřízené v r oce 1870, která měla kompetenci pro celý hustopečský okres, to je pro soudní okres Hustopeče, Klobouky a Židlochovice. V roce 1908 byla tato rozdělena na českou a německou školní radu. 

Ve Velkých Němčicích byla ustavena místní školní rada, která byla nejnižším článkem školské organizace. Za předsednictví starosty pečovala o údržbu školní budovy, školního inventáře, měla dohled na vyučování a kázeň žactva, sestavovala školní rozpočet, vedla přehled o příjmech a vydáních a o evidenci žactva. Svou agendu vykonávala zejména v roce 1909, kdy byla vybudována nová školní budova; dosavadní stav již nevyhovoval, a již v roce 1902 bylo nutno z učitelského bytu zřídit místnost pro první třídu a pro kabinet s učebními pomůckami. 

Základ k nové školní budově byl položen v srpnu 1908, a to v prostoru na Přelízku na základě plánů schválených již v roce 1896 pro čtyři učebny a dva byty pro učitele. Do správy školy byla budova převzata 14. srpna 1909 a byla uhrazena nákladem 21 506 K. Místní školní rada zakoupila do nové budovy potřebné pomůcky za 214 K. Současně byla zavedena nová pamětní kniha. O výstavbu školy se zasloužil zdejší řídicí učitel Josef Kalvoda; tento řídicí učitel přišel do Velkých Němčic v r. 1895 a je zajímavé, že tehdy se o místo nadučitele vedle Kalvody ucházel Eduard Klimeš z Kobylí a dokonce i pozdější spisovatel Alois Mrštík z Divák; nedivme se, pověst začínajícího literáta vzbuzovala v konzervativním obecním výboru spíše obavy, a proto byla dána přednost vcelku neznámému Josefu Kalvodovi, který po stránce iniciativy přispěl k vybudování na tehdejší dobu moderní školni budovy. Působil v městečku až do roku 1908, kdy se stal jeho nástupcem Jan Bínek. 

V předchozí době v letech 1845-1864 vedl správu školy Josef Jirsch a poté téměř třicet let ji vedl a ovlivňoval vývoj obce i po stránce kulturní Bedřich Hruda ( - 1895 ) . 
Škola v městečku byla v r. 1870 dvoutřídní, v roce 1881 trojtřídní, v roce 1895 čtyřtřídní a v roce 1909 s jednou pobočkou, kdy v první třídě bylo 40 žáků, ve druhé třídě 81 žáků, ve třetí třídě 70 žáků a ve čtvrté dokonce 90 žáků. 

Dne 17. prosince 1899 byl zahájen hospodářský pokračovací kurs pro zlepšení vzdělání, který absolvovalo přes 20 žáků; o jeho chod se zasloužil tamní mlynář Augustin Klimeš, podporovatel ovocnictví. 
V rozvoji kulturního snaženi přispěl čtenářsko-pěvecký spolek Svornost, který byl ustaven 10. ledna 1887 za přítomnosti 81 členů. Předsedou byl zvolen Dominik Samson z čp. 52, místopředsedou Matěj Eder z čp. 59. 
Schůze se od roku 1888 konávaly u Jana Klimeše v čp. 73, kdy předsedou byl Josef Sedlář, od roku 1896 se členové scházeli v domě Františka Celnara v čp. 58. Předsedou byl Leopold Samson a jednatelem Jan Fuka. I když spolek 11. června 1909 zanikl, přece vykonával v městečku mimořádnou činnost jak po stránce kulturní, tak i hospodářské. Spolek stál u počátků první knihovny v obci, která po rozpuštění spolku byla předána škole. Stanovy spolku pocházejí z 13. listopadu 1886. 

Vedle tohoto spolku působil od roku 1899 Sbor dobrovolných hasičů a od roku 1905 odbor Národní jednoty. První pokusy o založení sboru spadají do r. 1886; sbor byl zřízen v r. 1888 přičiněním nadšence Jakuba Coufka, ale brzy se rozpadl pro nedostatek finančních prostředků. 27. srpna 1899 byl definitivně ustaven a jeho předsedou se stal Matěj Fleišinger; jako spolková mistnost slouží sál hostince U zlatého lva, to je Horni hospoda v čp. 128. Cvičení se konalo na dvoře hospody. 

V roce 1901 zakoupil sbor novou stříkačku, která sloužila jak pro městečko, tak i okolí; následujícího roku se přestěhoval do obecního hostince a lesní úřad mu přenechal nepotřebnou panskou jatku za skladiště. V roce 1908 se stal předsedou Josef Fiala. Ve dnech 13.-15. srpna 1903 se delegace sboru zúčastnila sjezdu hasičstva v Praze. 

Členové sboru poskytli nevšední pomoc postiženým epidemií, která v městečku vypukla na počátku první světové války při tzv. chřipce. Počet nemocných byl velký, a proto byla v dosavadním "preshausu" naproti nové školní budově zřízena infekční nemocnice; infekcí zahynulo 6 osob spolu s ošetřujícím lékařem. 
Rakouské vlastenectví měl podporovat Spolek veteránů, jenž vyvíjel Činnost především při výročních slavnostech a při církevních průvodech, zvláště o velikonocích a o slavnosti Božího těla. 
Nemalou kulturní činnost vyvíjel i pěvecký spolek, který vystupoval při pěveckých koncertech jak v městečku, tak i v okolí. 

Léta před první světovou válkou nebyla pro rozvoj obce příznivá; zvyšovala se drahota, která se značně projevila zejména v roce 1908, kdy se pšenice prodávala za 37 K, žito za 30 K; vinice naopak daly toho roku mimořádnou úrodu: v květnu se prodával litr vína za 44-50 hal. 
Městečko v tomto období stíhaly časté povodně, především v roce 1913, kdy přeplněná Švarcava zatopila jarními vodami větší část městečka a voda sahala do výše více než 20 cm. Za účelem regulace řeky bylo ustaveno od počátku 20. století Vodní družstvo. 

V roce 1912 byl vybudován nový železniční most přes řeku Švarcavu nákladem 10 000 K. V obci jsou těsně za sebou dva mosty, tzv. "přední", který se klene přes náhon, a "zadní" přes řeku Svratku. Oba byly mnohokrát v historii upravovány, ničeny válečnými událostmi a opět znovu budovány. Byl také zhotoven projekt na stavbu nového vodovodu v částce 150 000 K a po úpravě 70 000 K, ale k jeho realizaci nedošlo. V srpnu 19I3 byla opravena budova radnice nákladem 17 000 K. 
Na faře působil do roku 1857 český spisovatel Josef Kaiserlich ( t 1863 v Brně ) a po něm František Tesařík ( 1872-1892 ) a František Mikšánek, jenž se postaral o adaptaci kostelní budovy a o výstavbu hlavního oltáře v roce 1895. 

Kostelní jmění se před první světovou válkou odhadovalo na 4249,50 K, zádušní na 27 849,06 K stříbrného fondu bylo za 811 K, farní obročí mělo 57 831 K, chudinský ústav 4814,37 K. 
Do života městečka těžce zasáhla v létech 1914 - 1918 válka, kterou české obyvatelstvo od počátku přijímalo s odporem. Měsíc po sarajevském atentátu 28. července 19I4 byla vyhlášena všeobecná mobilizace mužů do 38 let; mobilizační povinnost se během čtyřletého trvání války neustále zvyšovala. 
Císařovo nařízeni o branné povinnosti uvedl ve Velkých Němčicích ve známost obecni policajt, jeho buben zburcoval vesnici 31. července v jedenáct hodin večer. Mezi lidmi to způsobilo zděšeni a hned po vyhlášeni mobilizace se odehrávaly srdcervoucí scény v těch rodinách, kde mužové byli nuceni narukovat. 
Po první výzvě přišly další, a posléze se branná povinnost vztahovala na všechny schopné muže od osmnácti do padesáti let. Do války většinou museli všichni mužové z chudých a středních vrstev venkovského obyvatelstva, takže v hospodářství zůstaly jen ženy s dětmi. Byly časté případy, že děti ve věku od 11-13 let sami oraly na poli a vykonávaly všechny potřebné zemědělské práce. 

Z bojišť přicházely zprávy o zranění, úmrtí a zajetí občanů. 
Zásobobování nezemědělského obyvatelstva mělo být zajištováno lístkovým. systémem, ten však v posledních válečných letech nefungoval. Lidé zejména ve městech stávali dlouhé hodiny v nekoonečných frontách na potraviny a zboží lístkového přídělu, nakonec však nedostali nic. Obyvatelé z měst jezdili shánět potraviny na venkov za drahé peníze, nebo je získávali výměnou za věci denní potřeby. Příležitost svedla mnohé venkovské lidi k enormnímu zvyšování cen, a vyskytli se i překupnici, kteří se chtěli obohatit; říkalo se jim keťasi. 

V důsledku orientace průmyslu na válečný sortiment, vlivem abnormálního sucha v roce 1917 a mimořádné neúrody se drahota zvětšovala a v chudých rodinách nastal hlad; nejhůře na tom byli takoví, kteří neměli peníze a neuměli si potřebné věci sehnat. Mnohem častěji přicházeli do Velkých Němčic ženy z Brna, které prosily sedláky o odprodej obilí, mouky, a sádla; často však odjížděly bez potravin, i když nabízely vysoké ceny. 0 tom, jak se drahota stupňovala, poslouží alespoň několik údajů (běží o úřední ceny, nikoli o "černý" obchod, kde ceny dosahovaly mimořádné výše):

  1914 1917
1 m plátna 0,50 25
pár bot 12 500
oblek 20 800
klobouk 2 120
košile 2 60
1 q uhli 2,40 60
1 kg sádla 2 60
1kg másla 2 56
1 vejce 0,04 2,30
1 litr mléka 0,12 3
1 q pšenice 20 600
1 q ječmene 18 400
1 q ovsa 16 400
1 q pšeničné mouky 30 1 200
1 kráva 600 12 000
1 pár selat 25 1 200
     

Ceny přepočítány na měnu ČSR v r. 1925 

V důsledku katastrofální hospodářské a zásobovací situace byly Velké Němčice tísněny válečnými dodávkami v podobě tzv. rekvizice. Dodávkové podíly totiž nerozepisovaly na jednotlivě usedlosti, proto byly stanovené kvóty vymáhány vojskem, a když nebylo možno určené množství v obci sehnat, chodilo se dům od domu, a bralo se všechno, co se kde nalezlo. Hledáni a rekvírování prováděli členové obecního výboru, někdy za četnické asistence, a v posledních válečných letech za přizvání vojska. Při těchto akcích se také uplatňovaly osobní vlivy; obilí se našlo tam, kde se chtělo, jinam se třeba ani nešlo. Lidé schovávali obilí před rekvizicemi do.různých úkrytů, kde se ho někdy část zkazila. Rekvírovány byIy také předměty z barevných kovů, měděné kotle, žehličky, kování ode dveří a oken a všechny předměty z mosaze a cínu. V roce 1917 padly za oběť i kostelní. zvony a píšťaly od varhan. 

Stupňující se nároky na dodávky zemědělských produktů ožebračovaly rolníky a menší usedlosti přivedly na pokraj bankrotu. V mnoha domech chyběl hospodář. Nedostávalo se základních životních potřeb, na jejíchž místo nastoupily nejrůznější nedokonalé náhražky. Obyvatelstvo, které ve své většině pohlíželo skepticky na rakouská válečné snaženi, očekávalo netrpělivě konec války. 

Obec byla nucena k upisování válečných půjček. Na prvou nebylo upsáno nic, a na druhou pouhých 600 K, ale na sedmou válečnou půjčku na příkaz okresního hejtmana bylo upsáno 136 000 K. Aby se tato transakce vůbec mohla realizovat, muselo být v zemské bance vypůjčeno 54 000 K. Tyto válečné půjčky, ačkoli byly během času znehodnoceny, přetrvaly hluboko do 20. let a byly trvalou hrozbou obecnímu rozpočtu. 

2ejména v roce 1917 a 1918 se v chudých rodinách ve Velkých Němčicích nedostávalo základních potravin. rozdělováni potravin totiž neprobíhalo podle žádných směrnic, příděly nebyly rozdělovány spravedlivě, často se nedostaly právě na ty nejpotřebnější. Více přídělů získávali příznivci tehdejších představitelů obce nebo ti, kteří se uměli svých požadavků "lépe" domáhat. 

Také školství válkou značně utrpělo. Vždyť mobilizace odvedla nejen mnoho otců, ale i škole učitele. Přesto však obecní zastupitelstvo v zájmu své pokladny nebralo zřetel na válečné obtíže a tvrdé vyžadovalo - s výjimkou nejkřiklavějších případů - placeni školného, ač se ceny spotřebního zboží proti předválečnému stavu zvýšily až dvacetinásobně. 

Počátkem roku 1917 se objevili v městečku první ruští zajatci, kteří byli přiděleni na práce do židlochovického dvora, a tím i do dvorů ve Velkých Němčicích. Vojáci vozili přes městečko volskými potahy proviant a jiné náklady ze dvora v Boudkách. Lidé se s nimi seznamovali a docházelo často k vzájemnému porozumění a přátelství; velkoněmčičti občané se snažili jim pomáhat, a zejména posílali děti, aby; jim při cestě do práce předávaly chléb, omastek nebo jiné potřebné potraviny. Mnoho starých pamětníků doposud vzpomíná na zajatce velmi živě a dodnes si připomínají velké štíhlé vojáky v zajateckých uniformách. 

Prostřednictvím novin, především brněnské Rovnosti a hodonínského Slovácka, se lidé dovídali o Velké říjnové socialistické revoluci, která znamenala rozhodnou etapu ve vývoji Ruska a celého světa. A právě po prvních mírových dekretech a zvláště pak po uzavření míru začali se někteří ze zdejších občanů vracet z ruského. zajetí. 
O vzrůstajícím odporu svědčí okolnost, že 8. ledna 1918 Okresní správa politická v Hustopečích zasílá oznámení o politické nespolehlivosti Vladimíra Kelbla z Velkých Němčic; četní vojáci vstupovali do tvořící se československé brigády, jako například Václav Šeda z Velkých Němčic. 

Generální stávka 14. října 1918, při níž se oficiálně na některých místech vyhlašovala Československá republika, měla své stoupence i na Velkoněmčicku. Přerušení práce v cukrovaru v Židlochovicích se zúčastnili i někteří pracovníci z městečka. 

Přestože v roce 1918 nabývalo národní a osvobozenecké hnutí na intenzitě, zůstávalo částečně v pozadí sociální vření, které se spojovalo s protiválečným odporem dezertérů, sdružených v zelených kádrech Židlochovicka. 
Hnutí odporu se stávalo čím dále zjevnější. Třebaže se přímo veřejné politické protirakouské hnutí nevytvořilo, přece jen vykrystalizovaly podmínky pro větši politické vření a změny, které se uplatnily v době vyhlášení a v prvních letech existence samostatné Československé republiky. 

Zpracoval: Kamil Hlávka Leden 2011

Sběrný dvůr Velké Němčice

Otevírací doba:
úterý    12,30 – 15,30 
čtvrtek 12,30 – 15,30 
sobota    7,30 – 16,00 

 

polední přestávka
12,00 – 12,30 

Skládka klestí

Otevírací doba:
 úterý 7,30 – 15,30 
 čtvrtek 7,30 – 15,30 
 sobota 7,30 – 15,30 

Poruchy

128px-Logo_E.ON.svg.png 

800 22 55 77

 

150px-RWE_AG.svg.png

1239

getimage.png

Vak Břeclav 

519 304 611
519 433 220
519 351 133

44005.jpg

518 359 635
607 866 813

susbreclav.png

 
 
 
 
519 361 131,
519 327 600
737 237 134

Mapa

mapa

mikroregion Hustopečsko.jpg

logo-jmk-blue-268x100px.jpg

ROP-NUTS-II-Jihovychod_Logo.jpg

KTS Ekologie s.r.o. – zajištění svozu a likvidace odpadů ve vaší obci
Novinky na email

RSS rss Aktuality | Kalendář akcí | Úřední deska

Aktualizace: 29.06.2017 v 21:37
Verze Klasická | Mobilní